Fan fikce-Good doctor Evander Locklear

7. června 2016 v 17:32 | -Insanity |  Creepypasta překlady a zajímavosti
Pokuď tento překlad najdete na jiném blogu či Wattpadu než je tento ,jedná se o krádež !

Toto je poslední věc,kterou odemně uslyšíte.
Já vím,že je to těžké pochopit.Ale co to život,vlastně je?Je to jen letmý stín se kterým se snažíme naplnit mysl?
Vždycky jsem si myslel,že se smrti bojím.Jsem skutečný?Co se skrývá za životem?Prázdnota?Nebo posmrtný život?Doufám,že prázdnota.
Můj čas je téměř u konce,ale stále je třeba říct světu...Říct tomuto světu něco o mě.
Vím,že byla spousta lidí kteří vždy věřili v mou nevinu.A nakonec,samozřejmě,byl jsem zproštěn všech obvinění.Když jsem opustil soudní budobu,cítil jsem slunce na tváři po tolika měsících,nemohl jsem uvěřit,že jsem byl volný.A to jen proto že policii chyběli důkazy.Bylo to jako probuzení z měsíce dlouhé noční můry.
Nechtěl jsem si uvědomit,že toto není konec!
Byli jsme s přáteli na drinku a povídali jsme si.Stýskalo se mi po světě,když jsem byl stále ve vazbě.Bylo to jako vstoupit do cizího světa,do pekla,a pak jako bych se vrátil zpět k životu!
Moje bytná je tak sladká,starala se o můj byt,když jsem byl ve vazbě.Věřila v mou nevinu,stejně jako všichni.
Přiznám se,že měsíce ve vězení nebyly úplně zbytečné.Tréning byla jediná věc,která držela mou mysl tak abych na to nemyslel.
Nikdy jsem si nemyslel,že hubený kluk,jako já by mohl postavit tolik svalů.
"Dobrý bože."Řekla bytná,když mě objala a přitom plakala."Vypadáte dobře.Vždycky jsem věděla že se vrátíte domů."
Strávil jsem večer sní.Jedl jsem skutečné lívance a né ten hnus co jsme dostávali ve vazbě.Nikdy mě nenapadlo,jaký význam bude mít pro mě tak jednoduchá chuť.Byl to ten nejlepší pocit na světě.
Nakonec jsem zůstal sám ve svém bytě.A v tu chvíli jsem si uvědomil,že jsem úplně volný!Nemyslím si,že bytné vadil můj křik.Zařval jsem,zpíval jsem a pobíhal jsem po bytě.
Uběhl asi týden.Přihlásil jsem se na různá pracovní místa,ale nikdo nechtěl přijmout někoho,kdo byl nedávno propuštěn.Měl jsem nějaké úspory,které by mi mohli postačit,dokud si nenajdu práci a tak jsem trávil čas tak,že jsem dělal věci,které děla každý svobodný člověk.
V sobotu večer zazvonila bytná a řekla mi,že dole je někdo,kdo chce se mnou mluvit.Bylo už pozdě a na chodbě bylo šero,ale bylo vidět stále dobře.Na chodbě byli vidět dvě modravé tečky blikajícího světla.To bylo ještě před tím než jsem uslyšel kroky.
Možná to byla jen má fantazie.Byl tam nejpodivnější člověk,kterého jsem kdy viděl.Ten muž byl tak stejně vysoký jak já.Měl tmavé vlnité vlasy dlouhé až po ramena.Oči měl tak intenzivně modré,že jsem si nemohl pomoc a zíral na ně.
Když jsem si uvědomil že se na mě dívá odtrhl jsem z něj pohled.Sice mi to trvalo dlouho ale povedlo se.Nejdřív jsem si myslel,že má na sobě ňáký kostým.Byl to jakýsi kabát s jednotnými nárameníky a to vše bylo s kombinací těžkými botami.
Sebejistota,s jakou to nosil byla obrovská.
"Dobrý večer."Řekl a jeho hlas mě zamrazil.Ten náhlý pocit na první moment byl nepříjemný,ohrožující ,ale ve skutečnosti promluvil podivně jemným tónem,téměř zpěvným.
"D-Dobrý večer."Odpověděl jsem.On nereagoval na mé koktání a jen se usmál.
"Mohu dál?"Neodpověděl jsem.Ve skutečnosti jsem ani nemohl.Něco na tom muži mi vadilo.To něco jako by ve mě spustilo poplašné zvony.Instinktivní část mého já ,jako by se náhle proměnila ve vyděšené zvíře co chtělo utéct.
Bylo to víc než jen podivné oblečení a nebo děsivý hlas a já stále nemužu určit co to přesně je.
Myslím,že závoj šílenství vždy prorazí nějakým způsobem závoj zdravého rozumu.Neumím číst lidem myšlenky a nikdy jsem to neuměl.
I přes jeho úsměv,jsem viděl nenávist hořící v jeho podivných očí.A to mě vyděsilo."Ach,vy tu stále stojíte?Udělala jsem vám čaj!"Skoro jsem vykřikl.
Bytná se na mě usmála a zvedla malý podnos s porcelánovými šálky a konvicí
."A teď," řekla "Evandere,drahoušku,vypadáte že potřebujete horký čaj."
Vztoupila bez zeptání ke mě do bytu.
Celý ohromen jsem pustil cizího muže do mého bytu.Jeho úsměv se nezměnil,stejně jako nenávist v jeho očích.Polkl jsem a bojoval jsem se svým nutkáním utéct.Choval jsem se směšně.
Měl jsem z něho strach,a né proto že jeho oblečení bylo směšné.Ale nechtěl jsem reagovat jako vyděšený králík.
Sedli jsme si v obyváku a bytná dala do šálků čajové sáčky a potom je zalila horkou vodou.
"Jen to nejlepší pro hosty."Žertovala bytná.
Čaj byl dobrý.Bylo to laskavé gesto od krásné starší ženy.
Chtěl jsem se toho muže zeptat,co chce,ale neudělal jsem to.Nyní ,ve světle,jsem si uvědomil,že je mnohem mladší,než jsem si původně myslel.A jeho kabát nebyl hnědej,nebo černej jak jsem si prvně myslel,ale byl tmavě červenej,jako barva zaschlé krve.
Jak že ho ta bytná nazvala?Evander?Znal jsem ho vůbec?Znám hodně lidí,ale žádný nemá toto jméno.
"Jaká byla vaše cesta ,drahý?"Zeptala se ho bytná.
"Bez komplikací."Řekl muž tiše."Ano,skutečně velmi klidná."Dodal muž.Neznělo to jako by byl ze Seattlu.Ve skutečnosti,ani nevypadal jako by byl z naší doby."Takže."Přerušil jsem ho a trochu jsem se napil ,abych si pročistil hrdlo.
"Co chcete?" "Ach ano,chtěl jsem s váma mluvit ."Řekl muž.Vypil jsem čaj ,jen abych zakryl svůj hněv.Samozdřejmě.Všichni teď vědí kdo jsem.Zločinec.
Bylo to prostě nefér!
"To je zvlášní,protože vás neznám."Odsekl jsem.Muž nevypadal uraženě.Naopak...Opřel se a pozoroval mě s lehkým úsměvem,který mě ještě víc vystresoval.Bylo to znepokojující a děsivé.Po téměř minutě,řekl:"Nebuďte si tak jistý.Byl jsem na jednání na veřejném soudu,když už bylo po všem."
"Já bych si pamatoval někoho v kostýmu,co vypadá jako z cirkusu!"Zvedl obočí a já měl dost.Ten jeho postoj mě naštval."Nevím, kdo jste,ale asi nic nepotřebujete tak..."Nestihl jsem dokončit větu."Správně."Zapředl muž."Ani jsem se nepředstavil."Řekl a vstal.Sledoval jsem oblek.Z nějakého důvodu jsem nechtěl aby stál nademnou jako nějaký druh šíleného boha.
On byl dušebně nemocný,byl jsem si tím nyní tak jistý.Usmál se "Doktor Evander Locklear.Možná jste o mě už slyšel."Mráz mě obalil,když vyslovil celé své jméno.Byla to jen fráze.Evander Locklear.Psychopat,který unikl z psychiatrické nemocnice před více než rokem.
Město bylo kvůli tomu v panice,alespoň dokud si každý uvědomoval,že nevinný nebude zraněn.Ve vězení bylo několik pověstí,to jistě.Ale kdo ve skutečnosti věří v boogayman?
"Byl jsem zproštěn viny."Řekl jsem,ale né tak pevně,jak jsem chtěl.Začal jsem cítit jak se chvěju a jako by moje končetiny byli ze želatiny.Co se to děje?
"Samozdřejmě.To je důvod proč jsem tady."Moje oči padly na bytnou.Stála tam celou dobu.Zavrtěla hlavou a smutně se na mě usmála.
Vy bastardi!Chtěl jsem to vyjeknout ale nestihl jsem to.Vše kolem mě dříve zčernalo.Nebylo to tak strašné probuzení.Když jsem se vynořil z bezvědomí,měl jsem pocit,jako bych měl právě za sebou dlouhý,omlazující spánek.
Docela ironie,že jo?Nepamatoval jsem si,co se stalo.Bez náznaku obav,jsem se vznášel v příjemném stavu polospánku ani nevím jak dlouho.Mohlo to být pět minut,nebo i hodina.
To co rozbilo mé iluze byl hlas vycházející z televize,kterou někdo nechal zaplou."Pokuď se někdy setkáte s Dr.Evander Locklear nepřibližujte se k němu!Je extrémně nestabilní a nebezpečný."

To upoutalo mou pozornost.
Okamžitě jsem poznal to jméno.Tento program jsem nesledoval už měsíce.Tak proč teď běží?
Po chvíli jsem si začal uvědomovat co se děje.Všechny ty strašidelné příběhy o šílených "mstitelých nevinných" se teď dostali až ke mně ,jak se zdálo.
Když jsem byl ve vězení,a měl jsem být propušťěn tak mi vězni říkali:"Dávej si pozor,aby tě Locklear nedostal."
Myslel jsem že je to nějaký morbidní vtip mezi vězni.Já se jen zasmál a čekal na své propuštění aniž bych nad tím víc přemýšlel.Trochu jsem se třásl a chtěl jsem se posadit,ale nešlo to a já si začal uvědomovat že jsem ve vážných potížích.
V místnosti bylo šero a blikal tam starý televizor.Někdo si dal hodně práce aby nahrál všechny reportáže,co existovali o šíleném lékaři.Právě teď reportár líčil šetření,které vedlo k uzavření kliniky a lékaře dopadaného přímo na místě činu.Přestal jsem sledovat televizi a rozhlédl jsem se.Nábytek v místnosti působil,jako bych byl v obývacím pokoji a ačkoliv se zdálo místo méně jak čisté,vypadalo to že nebylo často používáno.
Vedle mě byli prázdná nosítka.Na nich byla tmavě hnědá skvrna něčeho.

Nechtěl jsem to sledovat dál.Nebyl slyšet žádný zvuk,kromě televizoru.Muselo tu přece někde být rozptílení jiného druhu!Pokusil jsem se vstát.Moje svaly se chvěli,a já se nepohnul ani o píď.Teprve potom jsem si uvědomil tlak na mém čele.Samozdřejmě jsem tu nebyl ponechán jen tak.Byl jsem připoután k lůžku.Rozhlídl jsem se znovu.tentokrát pečlivěji.
"Á,pan Brunnenburg,už jsi vzhůru.Trhl jsem sebou,když jsem uslyšel ten hlas.Locklear ke mně přistoupil s tím hrozným falešným úsměvem.Nebo možná ani falešný nebyl.Nevěděl jsem.Stál jsem čelem někomu naprosto šílenému.Vypadal že je aji docela rád.Chtěl jsem něco říct,ale místo toho jsem jen na sucho zakašlal.Mé rty se odmítali pohybovat takovým spůsobem,aby mě nechali tvořit aktuální slova.
Locklear přikývl,jako kdyby to očekával.Světlo z venku dopadlo na jeho tvář a já zalapal po dechu.Noviny ho vždycky znázorňovali na jeho portrétu , na kterém vypadal nohem jako totální šílenec s oči otvřenýma do kořán,a nebo s maskou morového lékaře,ale tohle bylo mnohem horší.

Něco bylo špatně...S ním bylo něco vážně špatně.Jeho hrozné modré oči nebyly jen velmi světlé,oni byli doslova zářící.Vím,zní to šíleně,ale je to jediný způsob jak to popsat.
A...Můžu ztěží popsat to,levé oko...Bylo černé,s vyjímkou té zářící modré duhovky.
Bylo to jako dívat se do temné propasti.

"Pěkný vzhled."dostal jsem konečně ze sebe.Locklear naklonil zmateně hlavu.Po chvíli pochopil.Místo toho,aby se zlobil se jen zasmám.Nebyl to šílený smích,to vůbec ne.Očekával jsem šílený smích,ale toto mě docela šokovalo.
Znělo to že ho to pobavilo.Zněl jako normální člověk.
Přemýšlel jsem o tom,kolik psychopatů jako on kolem mě každý den prochází a já o tom ani nevim.
"Ach,jsi osvěžující rozdíl od mých dalších pacientů."Jeho úsměv se trochu rozšířil."Uvidíme,jak dlouho to o tobě bude platit.Nicméně obávám se,že nemám čas na povídání.Jen si na chvíli odpočiňte,vaše velké vystoupení přijde tak za hodinu,ale teď mám ještě na práci pár věcí,kterým musím věnovat svou pozornost.To co běží teď v televizi jsem najrál pro vás,takže se nebudete nudit."
A když odcházal jeho plášť za ním dramaticky vlál.Poslou jsem,jak zvuk jeho bot mizí v dálce.Najednou tam byla zima a trásl jsem se.Navzdory potu na mém obličeji mi po přejel mráz.
Přinutil jsem se zhluboka dýchat.Nemohl jsem se teď vzdát.Sedatíva,která mi dala bytná do čaje vyprchala a já konečně cítil své tělo.Musel jsem se dostat pryč,než se ten šílenec vrátí.A kvůli tomu jsem nemohl přestat myslet na to co bude dál.Vydechl jsem a pak jsem se zhluboka nadechl tak že mě to zabolelo.
Bolest pročistila mou mysl.Klidně bych to teď vzdal,ale byl jsem na to příliš tvrdohlavý.
Moje kůže byla tak kluzká od potu,že jsem dokázal párkrát otočit hlavou a setřásl jsem popruh,který jsem měl přes čelo.Bylo to snadné.Zvedl jsem hlavu a zkoumal svoje omezení.Silné popruhy mě drželi svázaného v tomto místě.Měl jsem spocené a poškrábané ruce.Škrábance byli červené a pálily jako milion maličkých jehliček.
Naučil jsem se vážit svou sílu ve vězení.Neudělal jsem žádný výrazný pohyb,ale pomalu jsem zvyšoval tlak na kůži.
Já vím,že nejsem dobrý člověk.Udělal jsem spoustu věcí,kterých lituji.Ale nakonec,nikdo nechce umřít,ne?
Nechci zahynout v rukou toho šílence!
Od dveřích,kterými Locklear odešel se ozvali kroky.Ztuhl jsem,náhle mi začalo víc bušit srdce.
Kdyby teď přišel,tak by uviděl zemdlelé plody mého usilí.Potřeboval jsem více času.Kroky opět zmizeli a já zase začal zápasit s popruhy.
Mé ruce byly příliš malé narozdíl od mého zápěstí.
Několikrát se mi kvuli tomu smály,ale dnes mi to mohlo zachránit život.
Locklear moc nevěnoval pozornost,tomu jak pevně nastavil pásy.Mohl bych kořené pásy trochu rozšířit...Zatl jsem zuby.
Připadalo mi že tím jak se snažím mi praská a strahává se mi kůže ,ale teď jsem to nemohl vzdát.Teprve když jsem si myslel,že moje svaly prasknou tak jsem se uklidnil.
Na zápěstí jsem měl od pout velkou červenou čáru,přímo na kloubech.Ať už Locklear dělá cokoliv,už to nemohlo trvat déle.
Potřeboval jsem se dostat ven!Dýchej Russelle,dýchej!Vydechl jsem.Znovu jsem se začal pokoušet roztáhnout třmeny.Už jsem neměl pořádně čas to více roztáhnout.Moje klouby už byli tak zarudlé že nešli skoro vidět.Snažil jsem se víc.Ne!Nemohl jsem taklhe zemřít!
Dal jsem všechnu síli do posledního tahu a....Funguje to!S bleskovou bolestí a několika horkých kapek potu na mém obličeji jsem vydechl.Moje ruka sklouzla ze svého vězení.Skoro jsem se praštil od spětného rázu.
Byl jsem volný!Ruka se mi třásla tak moc,že jsem skoro nemohl sundat třmen na mé druhé ruce.Když jsem si je sundal tak jsem se pustil do sundávání dalších a dalších pout.Krev mi tekla přes prsty od rány na ruce,která vznikla mým snažením si sundat pouta.neměl jsem čas ránu nějak kontrolovat.
Odejít pryč...To bylo vše na co jsem nyní myslel.Možná,že štěstí na mé straně,bylo najednou pryč.Prudce jsem se zvedl z nosítka,připravený prchnout.Ozvala se rána a já jsem ležel lící dolů na zemi.Nemohl jsem dýchat a zvonilo mi v uších.
Snažil jsem s vstát,ale marně.Ne!To nebylo v pořádku!Po tom všem jsem nemohl takhle dopadnout.Začínal jsem chápat proč se mi ten šílenec tolik vysmíval.
Mé nohy do něčeho narazili.Nebylo to tolik bolestivé a donutilo mě spadnout.
Vydechl jsem.Nic mě nedrželo s vyjímkou mé vlasní váhy a hlouposti.Pomalu jsem stáhl své tělo do klubíčka a pokusil jsem se dostat své ruce na svá kolena.
Moje ruka těžce krvácela a krev vytvořila malou loužičku .
Přinutil jsem se zvednout své tělo a opřel jsem se o nosítka.Neměl jsem už pořádně čas a nemohl jsem znovu spadnout.Můj pád udělal takovou ránu ,že byl zázrak že Locklear nepřišel zkontrolovat co se děje.Neodvážil jsem se myslet na to že to slyšel.
Začínala mi být ta spousta štěstí podezdřelá.
Dobrá,kam bych mohl jít?Locklear šel ven dveřmi na přední straně.Dobelhal jsem se tam a zkontroloval jsem to.Na půl jsem očekával,že ten šílenec na mě skočí s tím jeho šíleným usměvem.Ale díky bohu,on tam nebyl.Dveře vedli do velkého sálu.Kobrec na podlaze byl obalen prachem,s vyjímkou doslovn cestičky,po které někdo vybíhal věn.A jen pár metrů od toho...Bylo těžké tomu uvěřit ,ale byli tam poslední dveře!
Sotva jsem v sobě tu radost držel a belhal jsem se knim.Ale na druhý pohled,byly zajištěny šrouby a i okna byla přibitá...Najednou jsem zaslechl kroky z horního patra,které bylo nademnou a ztuhl jsem.Ten šílenec byl právě nademnou a dokonce jsem ho mohl slyšet,jak si píská nějakou jemnou melodii.Poznal jsem tu melodii,ale neměl jsem čas si vzpomenout.
Dobelhal jsem se zpátky a zavřel jsem za sebou dveře.Začal jsem se modlit aby se zas neozvalo ňáké skřípání.
To se nestalo.Zatím jsem byl neskutečně neskutečně šťastný a unavený ,ale neměl jsem čas na odpočinek.Štěstí má tendenci odejít odemě docela rychle.Přední dveře byly jidinou možností jak se odsuť dostat...Žádná jiná možnost nebyla ,ale méžná by se tady něco najít ještě dalo.Ověřil jsem si dveře na zadní straně.Vedli do kuchyně.Hrabal jsem se v šuflíkách,ale nebylo tam nic než jen pár rezavích lžící.Ten psychopat myslel vážně na všechno!
Z mé krvácející ruky kapala krev na podlahu,když jsem šel do další místnosti.Tam byla malá skříň,snad na jídlo,nyní byla plná pavučin a byl slyšet pískot myší.Naproti té skříni byly další dveře,ale byly zamčené a přibité.Chvíli jsem se je snažil otevřít,ale po několika sekundách jsem to vzdal.
Raději tu nebudu ztrácet čas.Větčina ostatních místností byly zcela prázdné a nebo byly celé naplněné nábytkem,přes který byly naházané zaprášené přikrývky.

Jedinou vyjímkou byla malá koupelna.Ale nechtěl jsem tam trávit příliš mnoho času.Pravé dveře v obývacím pokoji vedli ke krátké chobě se starým výtahem na konci.Nápis na zdi mi řekl,že výtah jede pouze dolů.Nebyl jsem tak statečný abych se sním svezl dolů.Bál jsem se že bych se tak svezl do nevyhnutelné pasti pod zemí.Začínal jsem se modlit aby ten šílenec už opustil místnost na levé straně.
Modlil jsem se ke všem bohům,kteří mi přišli na mysl.
Dobelhal jsem se k dalším dvřím a otevřel jsem je.Nic.Místnost byla stejně zanedbaná a neužitečná,jako všechny ostatní.Zklamaný jsem se chystal vrátit do obývacího pokoje.Mé srdce bušilo a já panikařil při myšlence že tu někde můžu narazit a čelit Locklerovi.
Musel mít klíče u sebe.
Toto už nebylo pokus nebo omyl.Toto bylo vyhrát či zemřít.
"Ach,pane Brennenburgu."Locklearuv hlas se ke mě dostal přes zavřené dveře.Ztuhl jsem.Dech mi uvízl v krku.
Byl bych se do několika sekund rozkašlal."Nečekal jsem,že byste udělal takový povyk.Zdálo se mi,že jste docela rozumný člověk."
Byl jsem nucen potichu a velmi pomalu vydechnout a pokl jsem.Nemohl jsem riskovat,že bych ho teď na sebe upozornil.Jeho boty skřípaly na prknech ve vedlejší místnosti.Není pochyb o to,že si všiml krvavé stopy,kterou jsem tam zanechal.
"Opravdu,měl byste vědět nejlíp,že neexistuje žádný způsob,jak se můžete dostat ven.Klíče mám u sebe."Odmlčel se,jako kdyby čekal na mou odpověď.
Mohl jsem doslova slyšet jeho úsměv.
"No,vaše ztráta."Kroky se blížilo blíž a moje srdce poskočilo.Stopy mé krve do této místnosti musely být nejčerstvější.
Rozhlédl jsem se po nějaké zbrani,ale samozdřejmě tam nic nebylo.Přesto jsem věděl,jak bych se mohl bránit.Kdybych měl,tak bych sním i bojoval.Ale díky bohu,změnil směr a zamířil do protější místnosti.
Slyšel jsem jak otevřel,a zase zavřel dveře a pak jsem jen slyšel zvuk ,jak jede dolů.Dokonce jsem slyšel jak si píská znovu tu zatracenou melodii.
Jakmile se výtah rozjel,tak jsem vyklouzl ze dveří a belhal jsem se do haly.Tady v přízemí nebyla žádná jiná možnost jak jíná možnost kam jít dál.Ale muselo tu být poschodí na horu.Tím jsem si byl jistý.Mohl bych potom utéct oknem,kdybych našel ňáké nezatlučené.
Než si uvědomí že jsem pryč,mohl jsem udělat nějaký pokrok abych se dostal do civilizace.
Jeden krok za druhým.Rozhlédl jsem se po hale a okamžitě jsem si všiml schodiště vedoucí nahoru.Držel jsem svoji krvácející ruku a snažil jsem se trochu zastavit krvácení.Proud krve trochu utichl.Ve skutečnosti jsem nechtěl jít moc nahoru bylo dost zřejmé,že i ten nejdementnější sériový vrah by si mě mohl všimnout.Schodiště vedlo k chodbě s téměř tuctem sousedních dveří.

Vyšel jsem rychle nahoru.Na prvních dveřích jsem si všiml vybledlého písma,které bylo vybledlé:Dr.Med.Evander Locklear.Zkusil jsem zatáhnout za kliku.K mému překvapení bylo odemčeno.V pokoji byla tma kromě světla,které do vnitř pronikalo skrz žaluzie.
Celý vzrušený jsem spěchal k oknu a stáhl jsem zalužie stranou.U přední části okna byl malí stoleček na kterém bylo několik prázdných složek.

Celý flustrovaný jsem je odhodil a to způsobilo že se oblak prachu rozvířil po místnosti.Hlasitě jsem kýchl.Čas jako by zpomalil.Locklear mě teď nemohl slyšet,že ne?On nemohl prohledat celý sklep tak rychle.Musel jsem být neustále v pohybu.
V této místnosti nic zajímavého nebylo,jen pár špinavých polic,židle a stůl.Žádná z knih co tu ležela nebyla dost těžká na to aby se dala použít jak zbraň.Když jsem se chystal odejít spatřil jsem něco,co zachytil můj pohled.
Pořád nevím,proč jsem ztrácel čas nad něším tak triviálním.Lidská zvědavost je občas zvlášní mechanismus.
Na stole byla zarámovaná fotografie.Opatrně jsem ji zvedl a odfoukl jsem prach z jejího povrchu.
Jednalo se o fotografii páru.Okamžitě jsem poznal Lockleara,ačkoliv vypadal výrazně odlišně.
Byl mladší a postrádal v očích záblesk šílenství,které jeho oči zdřejmě už nikdy neopustí.Měl na sobě oděv moderního lékaře a své dlouhé,rozcuchané černé vlasy měl svázané do culíku.Jeho úsměv vypadal přátelsky.Ta žena vedle něho byla...Krásná.Nemůžu říct nic víc.Byla hezká,takovým způsobem,že to bylo těžké popsat.
Vypadala na ten typ člověka,který dokázal rozveselit už jen tím že vešel do místnosti.Locklear měl ruku položenou kolem jejího pasu.Vypadalo šťastně.
Slyšel jsem ze zdola zvuk.Věděl jsem že se Locklear pomalu vrací.Promarnil jsem příliš času u této fotky.Dal jsem rámeček zpět na své místo.Měl jsem pocit že by se zlobil,kdyby zjistil že se toho někdo dotkl.Vzhledem k vrstvě prachu,která na tom byla,mi ta myšlenka přišla víc jak směšná.Chvíli jsem poslouchal u dveří,než jsem se odvážil vstoupit do chodby.Kam mám teď jít?Stejně pro mě nebyla cesta k uniku tak jako tak.
Ale byla tu naděje...Dveře na konci této chodby.Spěchal jsem chodbou tak rychle,jak jsem se jen odvážil,aniž bych při tom dělal moc velký hluk.Najednou jsem byl rád,že jsem měl na sobě tenisky.Kdybych měl jiné boty tak bych byl příliš hlučný.Locklearovi boty byly v tomhle nejlepším příkladem.Jedny z posledních dveřích se zdáli že za němi bylo skladiště nebo tak něco.
Tato část budovy byla jasnější,jako by očekával že sem jeho "pacient" příde.Musel tu někde žít,myslim.Když jsem došel k prvním dveřím,nešli otevřít.Domníval jsem se že bude zamčeno.Naštěstí jsem se mýlil.Po několika prudkých tahů jsem je prudce otevřel.Místnost byla maličká,a vypadala jako by tu nikdo nebyl nejméně celé měsíce.Vzduch byl plný ňákých čistících pristředků,které tu už dávno nebyli.
Ale tam,na polici,jen v úrovni očích,všiml jsem si hromádky složených ručníků.Vybral jsem si jeden z prostřed,na kterém nebylo tolik prachu.Stále vypadal že je méně než čistý,ale nemohl jsem si vybírat.Zabalil jsem si do něj ruku.Červené skvrny se začali objevovat na vnější straně během několika vteřin.Z nějakého důvodu jsem zas začal myslet na tu jeho bývalou přítelkyni.Nikdy jsem neměl v úmyslu....Skara,potřebuju se soustředit!
Rychle jsem se ještě rozhlédl po místnosti.Tam!To bylo přesně co jsem potřeboval!Zvedl jsem páčidlo a vážil ho v ruce.Perfektní.
Malý vánek naděje mi začal tančit v hrudi.Ale to ještě nebyl konec!
"Mr.Brennenburgu,děláte si to jen horší!"Jak jsem nenáviděl ten jeho hlas!Málem zpíval každou větu.Ten chlap byl zvyklí mít převahu.Rychle jsem zavřel tiše dveře,jak jen to bylo možné a běžel jsem do další místnosti.Dveře na pravé straně byly zamčené,tak jsem se pokusil otevřít jedny na levé straně.Byla tam další kancelář,jak se na první pohled zdálo.Byla to dobrá schovka pro mě.Vklouzl jsem do vnitř a zavřel za sebou dveře.Slyšel jsem Lockleara jak jde po schodech nahoru.
"Udělám ti nabídku Brennenburgu.Nabídku,kterou nemůžeš odmítnout."Zasmál se.Naděje ve mě se změnšila,jako malé,umírající zvířátko a můj hrudník byl utažený.Přinutil jsem se dýchat.Jak jen může být jeden člověk schopen vyvolat ve mě tento druh strachu a to jen s několika mála slovy,která zněla jako hloupý vtip.
"Já vím."Zacvrdlikal Locklear."Myslíš,že mě můžeš oklamat.Každý to dělá.Je to přirozené.Ale nemůžeš unikat spravedlnosti navždy."Jeho kroky se blížili ke mě.Mířili hned k pokoji kde jsem byl já!Jak to mohl vědět?!
Mé ruce byly zpocené a potažené krví a už jsem měl problém udržet svou zbraň.
Teď nebo nikdy.Nikdy jsem nebyl ve strachu o svůj život.S každou vteřinu se moje srdce rozbušilo hlasitěji a rychleji.Nemohl jsem odhadnout objem svého dýchání.Není divu že mě našel tak rychle.když jsem tak funěl.
"Opravdu,pane Brennenburgu,nebudete cítit vůbec nic,přísahám na svou čest jako chirurg."Málem se začal hystericky smát při těchto slovech.
"Moc se přeceňujete.Bez vychloubání,jsem docela rychlý a silný.Mohu v klidu porazit muže své velikosti."Byl teď přímo před dveřmi.
Slyšel jsem,jak cvakla pojistka u dveří,když otočil klikou.
Locklear překonal všechny existující šílené arogance.
"Jen se vzdej,bude to pro vás jednodu-"zvedl jsem páčidlo a udeřil jsem ho do hlavy vší zbývající silou.Byla to slabá rána a on se zastavil a zmateně se na mě podíval.Pak jsem ho udeřil znova ,a nakonec spadl na zem.Bylo ticho vyjímkou mých těžkých dechů.Páčidlo mi zklouzlo z mých ztuhlých rukou a zazvonilo na podlaze.
"Udělal jsem to."Řekl jsem.Locklear ležel vedle mé nohy v bezvědomí a možná byl i mrtví.Srazil jsem psychopata do bezvědomí.Něco ve mě chtělo křičet radostí,ale byl jsem zaneprázdněn tím abych udržel rovnováhu.Já vyhrál!Nyní byla moje jediná šance!Klekl jsem si vedle něj a otevřel jsem jednu jeho kapsu na kabátě.Sortiment vní byl docela zvláštní.První z nich byla malá kniha,která byla naplněná různými jmény dětí.
Samozdřejmě klíče u sebe neměl.Vyskočil jsem v panice na nohy,když se šílenec pohnul.Jak je to možné?!Udeřil jsem ho dvakrát do hlavy kovovým páčidlem!To by mu opři nejlepším způsobilo otřes mozku.Podíval jsem se na páčidlo.Možná...Mám to tady na místě ukončit?Udělal bych světu laskavost.Ale něco mě zastavilo.Možná jsem nebyl dobrý člověk,ale nebyl jsem ani vrah.
Locklear nemohl do jiné země i kdyby ho jeho zášť vedla tak daleko,nemůže jít do letadla.Lidé by ho poznali.Sotva jsem stál.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 creepypasters creepypasters | 9. června 2016 v 7:56 | Reagovat

JÁ-CHCU-POKRAČOVÁNÍ!!!!!!Tohle je fakt super, ještě si musím přečíst ten origoš.

2 Insanity Insanity | Web | 10. června 2016 v 14:15 | Reagovat

[1]: Druhý díl bude v neděli :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama