Insanity

20. února 2016 v 14:09 | -Insanity
Když jsem byla malá moji rodiče se rozvedli. Zůstala jsem s tátou, pracoval v laboratoři , která byla v jedné nemocnici. Moje máma mě nechtěla protože měla už v té době milence a já bych jí akorát ztěžovala život. Ve škole jsem byla populární... nadaná, talentovaná, milovala zpěv. Nešikanovali mě, měla jsem hodně kamarádů. Táta mě nikdy neuhodil a staral se o mě. Jen mě trápilo že v té prácije příliš dlouho. Trávil tam celé dny a vracel se velice unavený, vždycky mě zajímalo, co tam dělal, ale nikdy mi to nechtěl říct... až do jednoho dne.
,,Ahoj!"Řekla jsem vesele když se jednoho večera vrátil domů.
,,Ahoj!"Odpověděl mrzutě a šel do kuchyně, já ho následovala.
,,Co jsi dneska dělala ?" Zeptal se.
,,Nic!"Odpověděla jsem a podala jsem mu talíř na kterém byl kus masa a brambory... Hned co se najedl se na mě podíval.
,,Zítra ti je patnáct, že ano?" Zeptal se, z jeho ztrápeného pohledu se pomalu stával radostný.
,,Ano!" Odpověděla jsem vesele. On přikývl.
,,Nechtěla bys jít se mnou zítra do laboratoře? Pomohla bys mi s něčím, kdybys chtěla."
Řekl a vstal. Přikývla jsem a usmála jsem se. Nikdy jsem v té laboratoři nebyla a chtěla jsem se tam podívat. Brzy ráno jsem vstala. Táta už seděl v obyváku a díval se na televizi. Když mě uviděl, hned jí vypl.
,,Tak jdeme ?" Řekl a vstal, přičemž popadl kabát, který měl přes pohovku dávno přehozený.
Přikývla jsem. Vyšel před barák a já šla za ním. Nastoupla jsem do auta, on si sedl do předu a nastartoval auto.
Po několika desítkách minut jsme byli konečně v té nemocnici. Vystoupila jsem z auta a počkala sž táta vystoupí.Když vystoupil šel do nemocnice. Šla jsem ze ním. Vešel do vnitř a sešel po schodech uplně dolů. Dole byli obrovské kovové dveře. Stoupla jsem si před ně. Za sebou jsem uslyšela tiché a pomalé kroky, jenž sršely nejistotou. Otočila jsem se a naskytl se mi pohled na mého otce v bílém plášti... držel kladivo. Pousmála bych se a zeptala se ho, co budeme s tím kladivem dělat, ovšem, kdyby se nenapřáhl s kladivem mířícím na mě... poslední co si pamatuju je jeho nepříliš radostný obličej. Jakoby nechtěl...
Když jsem se probrala tak jsem byla zavřená v kleci. Moje hlava třeštila, snažila jsem se rozhlédnout... klece, mrtvoly, špína, mříže. Muži, ženy a děti. Některé děti byly... znetvořené. Zdá se mi to, že? Nezdálo... Měli na těle přišité různé částy lidskéch nebo zvířecích končetin.Všichny ti lidé byly vystrašení a brečeli nebo křičeli o pomoc. Držte huby... takhle se odsud nedostaneme... DRŽTE HUBY! Můj mozek křičel, ale já to sílou okamžiku nedokázala vyslovit nahlas. Začala jsem brečet . Měla jsem velký strach.Kolem klece ve které jsem byla zavřená prošel jeden doktor a otevřel klec která byla naproti mě a vytáhl zní dítě... byl to tak tříletej chlapec.Odtáhl ho a přivázal ho k železnému stolu. Chlapec plakal a volal mámu, která byla zavřená v té samé kleci... ležela a nehýbala se. Strašně mi to... rvalo srdce. Začali tomu chlapci řezat ruce .Chlapec plakal víc a křičel... jeho matka to přitom nemohla vnímat. Když to dítě zbavili rukou začali mi místo rukou přišívat rybí hlavy. Pak ten chlapec naposled vydechl...Zemřelo. Ten dokor zavrčel, chytl to dítě za nohy a hodil ho proti zdi.
,,Proč umírají?! Proč ta medicína kurva nezabírá?!"
Ozvala se rána od toho jak ono děcko vrazilo do zdi a pak spadlo na zem. Pozorujíc tu příšernou scénu jsem zaslechla kroky, blížily se ke mně. Otočila jsem se - táta? Otevřel klec ve které jsem byla zavřená.
,,Tati... tati, co se děje?" Zasténala jsem. On ale mojí otázku ignoroval, v obličeji mu přes masku nekompromisnosti šla vidět lítost. Vešel dovnitř klece, chytil mě za vlasy a začal mě táhnout ven.
,,Tati prosím, ne!" Křičela jsem. Přivázal mě koženýma páskama ke stolu a do krku mi zapíchl inječní stříkačku z nákou kapalinou. Potom mi tu stříkačku oddělal z krku a sundal ze mě oblečení, odešel pryč i s ostatníma doktorama. Zhasli světla a celou místnost zaplnila temnota. Z únavy jsem se tátu snažila volat o pomoc... on by mi to přece neudělal... toho, koho jsem viděla, to nebyl on! Nemohl být! Dejte mi tátu... mýho pravýho tátu... prosím... tváře se mi zalily slzy.
Tou laboratoří se ozýval křik těch znetvořeních lidí, společně s tím v místnosti začala hrát znepokojující hudba. Znělo to jako z gramofonové desky... trumpety, harmonika, zpěv... hluboký hlas... celé to bylo zpomalené... a rozmazané...
Zkoušeli jak dlouho to vydržím... probouzela jsem se do zvuku té odporné hudby... do obrazu obličeje mého táty... do pichlavé bolesti na krku... a zase usnula.
,,Slyšíš teď líp?"
,,Jak ti to chutná?"
,,Cítíš nové končetiny?" Třásli se mnou, ptali se... otázky, otázky... zvučná odpověď nenalezena... jen naznačující pohyby a ospalost... nechte mě spát... už neprobouzejte.
Jak dlouho to bylo... týdny? Měsíce? Roky...
,,Konečně někdo, na koho to působí. Sice na úkor rodinného člena, ale dobrá práce. Za tohle budete žít jako ve vatě, udělal jste pro lidstvo velký pokrok."
Potom... pouta mě opustila, neovládala jsem se... hudba nepřestávala hrát. Ten zpěv jsem si pamatovala, ale teď to znělo, jako by mi ten hlas rozkazoval... jakoby při mě stál.
Krev, bolest, křik, zmatek... několik ocasů, chladná zem... můj odraz v zrcadle a mrtvoly...
Tobě snad příjdu hezká?
Monstrum mi sedělo na posteli. Mělo kolem sebe obmotané ocasy... na to, že mi před chvílí vtrhlo do pokoje se ke mně otevřelo. Ale to téma mu bylo nepříjemné.
Kdy se vám stane, že k vám v noci vtrhne zrůda a začne na vás sypat příběh, jakoby smyšlený? Vím, že jsem jí viděl. A vím, že po tom co vyskočila z mého okna se nezabila, že tam někde ještě pořád žije. Ale co na tom, když mi to můj psychiatr nevěří...? Nemůžu za to, že to zní jako lež... tak mě teď vedou do té obrovské, bílé budovy plné bláznů, ale já nechci...
Určitě mě čeká podobný osud...
(S tímto příběhem mi hodně pomohla Foiled experiment a já ji za to moc děkuju :) )


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 creepypasters creepypasters | 20. února 2016 v 16:44 | Reagovat

Hmmm to špatné nebylo.Já nejsem fanda OCéček ale tohle bylo...jiné?

2 STIAK STIAK | Web | 21. února 2016 v 14:30 | Reagovat

TEN KONEC JE TAK DOKONALEJ QWQ
JÁÁ TI JI MUSIM ZNOVA NAKRESLIT, MUSIM, JE TO MOJE POVINNOST *W*

Je to... Awesome :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama